Zprávy ze světa

1926e_illustration
30.04.2020

Černobylský lesní požár...

… zmapovala evropská družice Sentinel-2 programu Copernicus.

Rozsáhlý požár vznikl od člověkem zapálené suché trávy na okraji uzavřené oblasti, rychle se rozšířil do lesa a od 4. dubna nekontrolovaně postupoval směrem k bývalé Černobylské jaderné elektrárně.
S požárem intenzivně bojovaly 10 dnů stovky hasičů i s podporou letadel a vrtulníků. Požár se dostal do vzdálenosti 2 km od jedné z budov s radioaktivními materiály. Kromě obav, že by požár mohl zasáhnout budovu izolující trosky zaniklého jaderného reaktoru
a další úložiště radioaktivního odpadu, byly obavy i ze zvýšené radiace způsobené hořením kontaminovaného lesa. Okolní státy v průběhu požáru žádnou zvýšenou radiaci nezjistili, ze samotné oblasti přicházely rozporné zprávy. Měly být lokálně zaznamenány výkyvy v měření částic cesia-137, tedy radioizotopu cesia, který vzniká jako jeden
z hlavních produktů štěpení v jaderných reaktorech. Podle místních úřadů ale celkově zůstává úroveň naměřené radiace v normálních mezích.
V úterý 14.dubna bylo oficiálně oznámeno, že je požár pod kontrolou a prakticky uhašen, že se už nejedná o otevřený oheň, ale jen o “doutnající lesní porost”. Zvládnutí požáru pravděpodobně značně pomohlo i deštivější počasí. Definitivní konec práce pro hasiče to ale ještě zdaleka nebyl, kromě nutnosti neustálé kontroly rozsáhlé doutnající oblasti museli za pár dní opět zasahovat proti plamenům, které znovu vzplály 16. dubna, kdy je rozdmýchal silný vítr. Dne 17. dubna zaznamenala družice Terra americké agentury NASA v širší oblasti severozápadně od Kyjeva několik nových oddělených požárů, které budou dál hasiče zaměstnávat. Žádný z těchto požárů už by ale neměl přímo ohrožovat bývalou jadernou elektrárnu Černobyl a nemělo by ani hrozit nekontrolovatelné šíření plamenů.

Po propuknutí požárů z počátku dubna byla aktivována služba pohotovostního mapování programu Copernicus (angl. Copernicus Emergency Mapping Service) a snímky této oblasti pořízené dvojicí evropských družic Sentinel-2 byly použité pro zmapování postupu požáru a rozsahu zasažené oblasti.

Obr.: Snímky evropských družic Sentinel-2 z oblasti Černobylské jaderné elektrárny (nahoře uprostřed) na této animaci ukazující postup lesního požáru mezi 7. a 12. dubnem 2020. Zdroj: © contains Copernicus Sentinel data (2020), processed by ESA, CC BY-SA 3.0

 

Obr.: Snímky evropských družic Sentinel-2 z oblasti Černobylské jaderné elektrárny (nahoře uprostřed) na této animaci ukazující postup lesního požáru mezi 7. a 12. dubnem 2020. Zdroj: © contains Copernicus Sentinel data (2020), processed by ESA, CC BY-SA 3.0

Lesní požáry jsou v těchto oblastech sezónním a celkem častým jevem, letos ale kvůli suché zimě i jaru byly ve vyschlé vegetaci výrazně nebezpečnější a rozsáhlejší.
Při boji s požárem je pro hasiče důležitým faktorem momentální počasí, déšť výrazně pomáhá hasičům, dlouhotrvající sucho a silný vítr může udělat hasiče bezmocné
proti nekontrolovatelně se šířícímu požáru. Vzhledem ke klimatickýcm změnám se celá situace může v příštích letech opakovat v ještě horší podobě.

Mise dvojice identických družic Sentinel-2A a Sentinel-2B je v rámci programu Copernicus součástí služby pro krizového řízení (angl. Copernicus Emergency Management Service), která poskytuje mapy postižených oblastí za účelem pomoci úřadům reagovat na důsledky krizových a katastrofických událostí. Důkladné zmapování oblasti a průběhu letošních událostí v okolí Černobylu by mělo především místním úřadům umožnit naplánovat preventivní opatření proti možnosti, že se někdy v budoucnu radioaktivitou zamořenou oblastí bývalé jaderné elektrárny Černobyl prožene rozsáhlý
a nekontrolovatelný požár.

Obr.: Mapa vytvořená ze snímku družice Sentinel-2 v rámci služby Copernicus Emergency Management Service zde ukazuje rozsah spálené oblasti dne 12. dubna 2020. Vypálená oblast je vyznačená žlutě, v té době ještě aktivní požáry černými kosočtverci s plameny a zástavba červeně. Zdroj: Copernicus Emergency Management Service (© 2020 European Union), [EMSR435], ESA

 

Obr.: Mapa vytvořená ze snímku družice Sentinel-2 v rámci služby Copernicus Emergency Management Service zde ukazuje rozsah spálené oblasti dne 12. dubna 2020. Vypálená oblast je vyznačená žlutě, v té době ještě aktivní požáry černými kosočtverci s plameny a zástavba červeně. Zdroj: Copernicus Emergency Management Service (© 2020 European Union), [EMSR435], ESA

Požáry oživily nejen vzpomínky na černobylskou jadernou havárii, ale i její dědictví
v kontaminovaných hořících lesích.
K havárii v Černobylské jaderné elektrárně tehdy došlo 26. dubna 1986 v noci v 1 hodinu a 23 minut (podle moskevského času). Smutnou ironií je, že k havárii nedošlo za běžného provozu elektrárny, ale při technické zkoušce, která měla prokázat bezpečnost reaktoru za neobvyklých podmínek provozu. Zkouška měla ukázat, zda bude turbogenerátor
při svém setrvačném doběhu ještě zhruba po 40 vteřin schopen napájet hlavní cirkulační čerpadla pro chlazení reaktoru, tedy jestli je možné reaktor bezpečně odstavit za pomoci elektřiny jen z vlastního turbogenerátoru, bez jiných vnějších zdrojů elektrické energie.
Kvůli časovému odkladu zkoušku provedla směna, která na ní nebyla dostatečně teoreticky připravená. Souhra mezi vedoucím zkoušky Djatlovem a dalšími operátory zjevně selhávala, od počátku neměli chování reaktoru plně pod kontrolou a nechápali důvody.
Nejdřív jim výkon reaktoru z nejasných důvodů prudce poklesl a vypadalo to,
že samovolně zhasne. Mohli reaktor řízeně vypnout, stejně měl být totiž po zkoušce odstaven na technickou údržbu. Ovšem kvůli tvrdohlavé snaze provést před jeho vypnutím technickou zkoušku podle plánu, snažili se výkon reaktoru za každou cenu násilně zvýšit. V reaktoru se ale jako produkt štěpení za nízkého výkonu nashromáždil xenon 135, který změnil jeho obvyklé chování. Za stavu, kdy i přes nepřípustné vysunutí všech regulačních tyčí podával reaktor stále podivně nízký výkon, začali s ním provádět riskantní technickou zkoušku a tím nad zdánlivě vyhasínajícím reaktorem ztratili poslední zbytky kontroly. Chladící voda se v ničím neregulovaném reaktoru začala měnit na páru. Tekutá voda pohlcuje v reaktoru neutrony, čímž reakci tlumí, jak se jí ale stále více měnilo na páru, výkon reaktoru náhle prudce vzrůstal a situace se rychle zhoršovala. Vzrůstající tlak páry měnil celou soustavu na přetopený parní kotel. Ve velíně reaktoru ovšem obsluha stále netuší, co se děje, jen je udivují údaje hlásící strmě rostoucí výkon dosud tak líného reaktoru. Nevědí, že právě zmeškali poslední jen velmi kratičkou šanci katastrofu zastavit. Když za zhruba půl minuty stisknou tlačítko „havarijní ochrana” pro rychlé odstavení reaktoru, které mylně považovali za spolehlivou záchranu v každé situaci, je už pozdě. Záchranný mechanismus je natolik pomalý a nešikovný a reaktor už natolik rozžhavený, že se do žárem zdeformovaných šachet regulační tyče reaktoru zasunou asi jenom z jedné třetiny a další události už nelze zastavit.
Natlakovaná vodní pára odhodí 1000 tun vážící víko reaktoru a následně pak exploduje vodík, který vznikl rozkladem vody při teplotách několik tisíc stupňů. Síla exploze odpovídající zhruba 10 tunám TNT zdemoluje reaktorovou budovu a rozhází obsah reaktoru do okolí. Ve velíně stále netuší, co se vlastně stalo, až když se někteří jdou podívat ven, při pohledu na rozervanou reaktorovou halu pochopí, že mají zásadní problém. Ale jiní ani těmto očitým svědkům nevěří a považují je za panikáře, protože kompletní zničení reaktoru se jim zdá jako nemožné.

Obr.: Zničený černobylský reaktor 26. dubna 1986 na fotografii pořízené z letícího vrtulníku. Zdroj: IAEA Imagebank – 02790015, USFCRFC

 

Obr.: Zničený černobylský reaktor 26. dubna 1986 na fotografii pořízené z letícího vrtulníku. Zdroj: IAEA Imagebank – 02790015, USFCRFC

Protože je střecha elektrárny pokrytá hořlavým asfaltem, vzniká od rozžhavených trosek požár, který ohrožuje i další blok eletrárny. Místní hasiči, neinformovaní o původu požáru, se obětavě snaží požár hasit vodou, ale při hašení rozpálených zbytků poškozeného reaktoru dojde znovu k několika menším výbuchům vodíku a radioaktivní materiál se opět rozptyluje do okolí.
Zprvu nikdo netuší, jak velké dávky radiace dostávají, protože je to mimo stupnice v místě dosažitelných dozimetrů. Optimisté proto do hlášení opíší maximální hodnotu ze stupnic dozimetrů, pesimisté odhadují, že to může být až dvojnásobek. Ve skutečnosti to je
na některých místech až 5000 násobek. Když je nalezen lepší dozimetr s větším rozsahem, je nejdřív pro vysoké naměřené hodnoty odmítnut jako určitě vadný.
Vládní komisař pro vyšetření události je na místě už ráno, ale až během další noci
(26.-27. dubna) pod tlakem mnoha důkazů o naprostém zničení reaktoru je nařízená evakuace blízkého města Pripjať, která začala odpoledne 27. dubna, 36 hodin po explozi.
Obyvatelé se tak z hlášení městského rozhlasu dozví, že „kvůli nehodě v Černobylské jaderné elektrárně nastala ve městě Pripjať nepříznivá radiační situace“ a „je nezbytné dočasně evakuovat obyvatele města.“ Na filmových záběrech, které mají dokumentovat příkladně spořádanou a rychlou evakuaci sovětských obyvatel, to čile jiskří. Zajímavý efekt bohužel způsobilo poškození filmové emulze radiací. Dočasnost je pojem relativní, doba bezpečného návratu do Pripjati a okolí k trvalému bydlení se dá v tomto případě podle poločasu rozpadu na místě se nacházejících radioaktivních izotopů konkrétně vyčíslit na zhruba 22 000 let.
Podle dochovaných svědectví ani po explozi nikdo z operátorů netušil, kde se stala chyba a rozsah škod byl pro ně při jejich slepé důvěře v sovětskou techniku nepochopitelný. Systémy v elektrárně jim ale do velína nedávaly dostatečný přehled
o situaci a o aktuálním stavu reaktoru, prakticky jediným varovným signálem bylo podivné kolísání výkonu. Dobový tlak na údernické plnění plánů je přivedl k porušování už tak dost nedotažených bezpečnostních předpisů, jejichž smysl a rizika z porušení neznali. Bohužel se naprostá většina těchto operátorů vysvětlení výsledků jejich zkoušky reaktoru nikdy nedozvěděla, stejně jako mnoho z prvních zasahujících hasičů a dalších zaměstnanců, do tří týdnů zemřeli na nemoc z ozáření.
Únikům radioaktivity se podařilo zabránit až za více než týden a zbytky reaktoru byly zapečetěné do železobetonového krytu, tzv. „sarkofágu“, který ale není trvalým řešením, v roce 2019 byl nad ním dokončen nový kryt.
Okolí zničeného reaktoru muselo být alespoň částečně a ve spěchu dekontaminováno také proto, že i po havárii na 4. reaktoru musely kvůli nedostatku elektřiny ostatní tři reaktory zůstat v provozu. V roce 1991 byl po požáru na kabelovém vedení odpojen reaktor číslo 2. Reaktor 1 byl v rámci mezinárodních dohod odstaven v roce 1996
a činnost elektrárny definitivně skončila vypnutím reaktoru číslo 3 až v roce 2000.

Obr.: Červen 1986, vrtulník rozprašuje dekontaminační kapalinu okolo zničeného černobylského reaktoru. Zdroj: IAEA Imagebank – 02790036, USFCRFC

 

Obr.: Červen 1986, vrtulník rozprašuje dekontaminační kapalinu okolo zničeného černobylského reaktoru. Zdroj: IAEA Imagebank – 02790036, USFCRFC

Při základní dekontaminaci prostředí je nutné z pevných povrchů smést radioaktivní prach a na pozemcích odstranit horní vrstvu zeminy buldozerem. Problémem jsou obtížněji přístupné plochy, jako jsou i lesy, které by se musely kompletně vykácet. Dekontaminace všech lesů v okolí je proto téměř nemožná, radioaktivní izotopy tam zůstávají v půdě a dostávají se do rostlin, které z kontaminované půdy rostou. Radioaktivita v rostlinách dokonce může časem průběžně narůstat, jak si z půdy při růstu vytahují další a další radioaktivní prvky. Žádná hmota z takového radioaktivitou znečištěného lesa by se neměla dostávat do okolí. Jenže na jaře 2020 na dohled od Černobylské elektrárny právě takový les hoří a kouř stoupá k obloze.
Radioaktivní izotopy jsou naštěstí většinou poměrně těžké a pokud je do atmosféry nevymrští silná exploze, v nebezpečně velkém množství daleko nedoletí. Vzestupné proudy v kouři z ohně normální intenzity jsou také poměrně slabé, ale problém by nastal, pokud by se požáry příliš rozhořely a vznikly by tzv. ohnivé bouře a ohnivá tornáda, kdy silné proudy horkého vzduchu z ohně vynášejí popel ve velkém množství velmi vysoko do atmosféry, kterou pak mohou putovat značně daleko.

I když jsou sezónní lesní požáry v mnoha oblastech běžnou a celkem přehlíženou záležitostí, s pokračující klimatickou změnou přinášející delší období sucha se možnost vzniku extrémně rozsáhlého a nekontrolovatelného požáru prudce zvyšuje a stejně jako koncem roku 2019 v Austrálii, z relativně běžné události se najednou může stát rozsáhlý a zoufalý boj o životy.
Ve vysídlené zakázané zóně černobylské oblasti se navíc podivně snížila rychlost rozkladu hmoty odumřelých rostlin. Důvod není zcela jasný, spekuluje se o tom, že radiace snížila počet hmyzu a mikroorganismů, které pomáhají rozkládat mrtvou rostlinnou hmotu. V nepřístupných radioaktivních lesích se tak stále víc hromadí hořlavá hmota.

Ačkoliv je snad už letošní jarní požár v okolí Černobylu pokud ne zcela zlikvidován, tak alespoň bezpečně pod kontrolou, znalosti z mapování průběhů a podmínek šíření minulých požárů mohou být jednou v budoucnu klíčové pro rozpoznání a včasné zastavení nového pokračování černobylské katastrofy.

Výsledky mapování zveřejnila Evropská kosmická agentura ESA na svých stránkách v angličtině článkem zde, originály map si lze prohlédnout na stránkách ESA zde.

Starší článek o vypuštění družice Sentinel-2B je v češtině na stránkách společnosti Gisat zde, článek o vypuštění družice Sentinel-2A zde.

Článek zpracoval: Jiří Šustera

 

nahoru

zpět